Připlutí II
Troll, sedí na druhé straně moře a hledí na vlny. Nic, nic z jeho domova nezbylo, krásné lesy a louky, na kterých mohl lovit, všechno vymizelo. Zůstal jen svět, o který nemá cenu bojovat. Zelená kůže se mu leskne na šlachovitých svalech, jeho bystré oči hledí do moře. Najednou se postaví, zakloní a s nelidskou rychlostí hodí oštěpem, který třímal v ruce. Hodí jím kamsi do moře a opět si sedne. Chvíli se nic neděje, ale poté se vyvalí na pláž ohromný murlok s probodnutým hrdlem a vlny ho dostrkají k ostatním mrtvolám. Troll ohrne ret a sáhne pro další oštěp. „Slanéhlubokénemádno, to veliké“ zabrblá a vrhne dalším oštěpem…
Z mlhy se rýsuje podivný obrys. Napřed je vidět pouze malý stěžeň, poté i plachty a nakonec celá loď. Tento pohled upoutal trollovu pozornost. Svraštil zelené obočí a sledoval bez hnutí, dokud z tečky nebyla malá bárka. Věděl, že Trollové nikdy nejezdili v takových lodích... Pořádně se zadíval do mlhy. Barvy na vlajkách by si nikdy nespletl, patřily totiž Hordě. Nevěděl, co se děje, ale cítil, že se jeho život opět změní za rachotu válečných bubnů. Vzal své oštěpy a pomalu sestupoval k malému molu, kam se ta loď řítila...