Město hořelo
Klášter hořel.
Úzké uličky vedoucí k příkopu a k prvnímu pásu opevnění sálaly žárem. Valil se z nich hustý dým, plameny požíraly střechy domů, olizovaly hradní zdi. Ze západu, od přístavní brány, se rozléhal hluk, zvuky urputného boje a tupé, hradbou otřásající údery beranidla.
Útočníci se objevili znenadání. Prolomili barikádu jen slabě hájenou nepočetnými vojáky a několika místními mnichy. Ti tvorové přeletěli nad zátarasem jako duchové, blýskavé čepele rozsévaly smrt mezi prchajícími obránci.
Mana ucítila, jak rytíř, který ji vezl, zvedá koně na zadní. Uslyšela jeho křik. „Drž se,“ křičel. „Drž se pevně!“
Předhonili je další jezdci v barvách Aliance, v trysku se srazili s útočícími pandami. Zahlédla to jen na okamžik, koutkem oka – ten krvavý vír modrozlatých obránců a bíločerných útočníků. Slyšela jen řinčení oceli, třesk zbraní o štíty, ržání koní…
A křik. Nejen křik, přímo ušidrásající řev.
„Drž se!“
O den dříve
„Pane, narazili jsme na místní tvory. Zdají se civilizovaní, dokonce mají podobnou řeč. Místní stařešina nás požádal o ochranu jejich kláštera před jiným kmenem. Myslím, že utvořit si zde přátele by bylo vhodné, pane. Prý mají nachystanou jakousi oslavu a bojí se útoku.“